V 18. Století se champagnské velmi rychle etabluje jako symbol exklusivity, radovánek a erotiky. Claude Moët se dostává na dvůr krále Ludvíka a v madame de Pompadour získává věrnou zákaznici a propagátorku. Ludvík XVI. pil champagnské před svou cestou na gilotinu. Známý citát císaře Napoleona zní: „Bez champagnského nemohu žít. Po vítězství si ho zasloužím a po porážce ho potřebuji“. Champagnské se definitivně zapsalo jako nápoj francouzské společenské smetánky. Dalším krokem bylo „ovládnutí“ celé Evropy. To co se Francii nepovedlo během napoleonských válek vojensky, dosáhla alespoň v jiném odvětví. Díky skvělému marketingu a obchodnímu duchu champagnských vinařů se již v průběhu napoleonských válek na dobitých územích uzavíraly kontrakty o dodávkách francouzského šumivého moku. Vídeňský mírový kongres vše dokonal. Francie věnovala na jednání 1500 velkých lahví champagnského. Z kongresu se stala jedna velká party a champagnské definitivně prorazilo jako nápoj slavných, mocných a bohatých v celé Evropě. Na ruském carském dvoře v podstatě nahradilo do té doby oblíbené sladké víno z Tokaje.
V 19. Století zaznamenala výroba champagnského řadu úspěchů a inovací, které výrazně zvýšili kvalitu výroby a snížili ztrátovost. Ve vinařství Vevue Clicquot-Ponsardin poprvé zavedli techniku setřásání kalů – remuláž. Ztrátovost vlivem explozí lahví byla v této době stále ještě poměrně vysoká, činila 30-40%. Až teprve lékárník Francois ze Chalons sur Marne vypočítal přesné množství tirážního likéru, resp. cukru pro úspěšnou výrobu champagnského (24g cukru na 1 litr vína). Po uvedení do praxe pak byly ztráty vlivem explozí lahví již zcela minimální. Mezi další inovace patřilo používání drátěného košíčku, který si patentoval Adolphe Jacquesson. Vynalezení degorzáže - podchlazení hrdla lahve a následné odstřelení sedimentu zase minimalizovalo ztráty v závěrečné fázi výroby.
Jaké šampaňské se vlastně v minulosti pilo? Stejně jako se mění móda, mění se i chutě konzumentů. Dnes je trend konzumovat sušší a zcela suchá šumivá vína. V Champagni nejrozšířenější kategorie Brut obsahuje 0-12g cukru na litr, zjednodušeně řekněme třeba 10 gramů. Výjimkou ale dnes nejsou ani extra suché champagnské s cukrem do 1g/l. V první polovině 19. století se ale v celé Evropě pila šumivá vína výrazně sladší. Posuďte sami: Anglie – min. 50g cukru, Německo – 150g cukru, Francie – 200g cukru. Rusko – 250-300g cukru. Slavné champagnské Roederer Cristal bylo na carský dvůr dodáváno s 285g cukru, z dnešního pohledu nevěřitelně vysoké hodnoty.
Po ovládnutí Evropy přišla na řadu expanse do USA. Zde byl nejaktivnějším ambasadorem Champagne Charles-Camille Heidseck. Po počátečních úspěších, ale přišla občanská válka a zrada jeho amerického agenta. Heidseck se během pátrání po zlotřilém agentovi dostal až do vězení, z kterého byl po delší době propuštěn až na základě zásahu francouzské diplomacie. Jeho vinařství ale bylo bez ukradených peněz na pokraji bankrotu. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo, když bratr zrádného agenta přivezl místo peněz vlastnické listiny k téměř jedné třetině pozemků státu Colorado. Po jejich prodeji bylo vinařství zachráněno... (pokračování 24.5.)
